7) Statky a chalupy, řemesla, živnosti a průmysl, doprava v obci v 18.století až 1.polovině 20. století

Mgr. Miroslav Landa - Střípky z dějin Otvovic

Statky a chalupy

Otvovičtí si dlouhá staletí zaopatřovali obživu zejména rolnictvím. Před třicetiletou válkou 1618-1648 bylo v Otvovicích 6 sedláků, 7 chalupníků a mlýn. Po válce zbyli ve vsi jen dva sedláci: Václav Pštros později č.p.6 a Jiří Koukl č.p. 16, dva chalupníci: Jan Dejmek č.p.17 a Jan Klouček č.p. 18 a panský mlýn, později č.p. 7 //99//.

Z historických katastrů, farních matrik a pozemkových knih ze 17.-19. století byli zjištěni následující vybraní držitelé některých zemědělských statků a chalup v obci v 17.století-1. polovině 20. století //100//:

• Č.p. 1: statek s hospodou zvaný Králův, od 1695 německý rod Ferdinanda Salomona, je uváděna též verze Salamon //101//, od 1895 Václava Malého, od 1917 Václava Houdka.
• Č.p. 2: chalupa zvaná Kovářovská, od 1676 rod Němce Friedricha Lercha, od 1703 Pavla Trojana, od 1754 Václava Zábranského, od 1787 Jana Přibyla, od 1809 Václava Němečka, od 1857 Josefa Čubrta, od 1858 Antonína Vísnera, od 1880 Jana Varhaníka.
• Č.p. 3: chalupa Hrotova, od 1695 Josefa Vojtěcha, od 1810 Josefa Vísnera, 1897 přejata jako hospoda Josefem Dandou.
• Č.p. 4: chalupa od 1676 Hanze Fiedlera, od 1720 Krištofa Karlíka, od 1770 Josefa Čubrta, od 1834 Jana Böhma, od 1919 Jana Bečičky, od 1926 Karla Nováka.
• Č.p. 5: statek zvaný Pecínovský, od 1682 Víta Pečeného, od 1695 Jana Vojtěcha, od 1746 Václava Karlíka, od 1814 Josefa Zábranského, od 1892 Františka Stádníka.
• Č.p. 6: Václava Pštrose ml., od 1698 Jana Schuberta, od 1820 Jana Houdka. Č.p.11: kovárna původně zvoleněveské vrchnosti, od 1721 Hanuše Tietze, od 1743 sňatkem Václava Kotmela.
• Č.p.16: statek od 1695 Jiřího Karlíka, od 1720 Jiřího Schicktanze, od 1808 Josefa Vojtěchovského, od 1879 Václava Varhaníka.
• Č.p.17: chalupa s hospodou zvaná Krčma za vodou, od 1695 Jiřího Schuberta, od 1743 Jana Majricha, od 1846 Františka Šáry, od 1901 Václava Suchého.
• Č.p.18: chalupa, po třicetileté válce Jana Kloučka, od 1698 Krištofa Regenermela, od 1720 Krištofa Majricha, od 1853 Josefa Hykla.
• Č.p.19: statek od 1652 Václava Máchy, od 1695 Krištofa Regenermela, od 1720 Jiřího Šuberta, od 1757 přiženěním Jana Čurby, od 1791 Jiřího Šuberta, od 1891 Josefa Čubrta.
• Č.p.20: chalupa 1654 zvaná Valentova, od 1703 Matěje Štola, od 1856 Marie Srbové, od 1882 Václava Houdka.
• Č.p.22: statek 1654 zvaný Dvořákův, od 1695 Ferdinanda Salomona, od 1812 Františka Kohouta, od 1921 Tomáše Srba.
• Č.p.23: statek od 1646 Trojana Vodičky, od 1720 Jiřího Regenermela.
• Č.p. 24: statek 1654 zvaný Dlouhého, od 1695 Václava Přibyla, od 1781 Jiřího Kindla, Od 1817 Josefa Šarbocha.
• Č.p.25: statek 1654 zvaný Bakalářův, od 1695 Jana Pilného, od 1720 Ferdinanda Salomona, od 1746 Matěje Vojtěcha, od 1839 Antonína Salomona, od 1850 Emiliána Morawetze, od 1905 JUDr. Leo Schleisnera.
• Č.p.26: chalupa zvaná Forstova, od 1699 Pavla Chalupy, od 1719 Faltina Hölzela, od 1835 Josefa Kapra, od 1910 Aloise Čubrta, od 1917 Otakara Brejníka.
• Č.p.59: statek zřízený 1808 ze statku č. 24, od 1879 Václava Milera.

Část pozemků v obci patřilo k panství Zvoleněves, které držel v letech 1832- 1847 Leopold II. velkovévoda Toskánský. Poté se panství stalo císařským soukromým majetkem. Základ hospodářství panství tvořilo tradičně tak jako jinde zemědělství, pro něž zde byly velmi dobré podmínky /102//.

Pěstování hospodářských plodin bylo na začátku 20. století v okolí Budče podmíněno různou jakostí půdy. Pěstovala se pšenice, žito, ječmen a oves, vikev, hrách a bob, řepka, cukrovka a brambory, jetel, vojtěška, kukuřice. Na předním místě hospodaření byl chov dobytka, zejména skotu k produkci mléka, masa a mrvy pro hnojení polí. K vykonávání potažní práce se používali koně a voli. Na větších statcích se oralo parními stroji. Při sklizni se používali většinou žací stroje a u velkostatků i vázací stroje. Mlácení obilí se provádělo většinou parními stroji //103//.

Kolem roku 1902 založil majitel zákolanského cukrovaru pan Heller v blízkosti dolu Felix rozsáhlou ovocnou školku spojenou se zelinářskou zahradou. Ve Votvovicích se též nacházely pěkné a bohaté včelíny, 1063 jiter honitby s evidencí 190 zajíců, 420 koroptví a 10 králíků //104//.

Ještě v období 2. světové války 1939-1945 se podle pamětníků //105// věnovaly zemědělské činnosti v obci některé rodiny, zejména sedláci:

• Josef Varhaník č.p. 16, u závor,
• František Elicar č.p. 63,
• Jan Poláček, č.p. 13, sedlák a vápeník,
• Josef Varhaník č.p. 6,
• Josef Hykl č.p. 18,
• Ferdinand Suchý č.p. 17, jeho zeť učitel zastřelen za nacistické okupace v Lidicích,
• Antonín Šubert č.p.19,
• Josef Stádník č.p. 5,
• pan Srb (Josef Kolínek) č.p. 22,
• Jaroslav Regnemer č.p. 23,
• Jaroslav Šarboch č.p. 24,
• Václav Miler, č.p. 59.

K chalupníkům patřili v této době např.:

• Václav Lein č.p. 60,
• pan Müller č.p. 114,
• Anna Novotná,
• Jaroslav Kandler,
• Václav Elicar č.p. 15,
• paní Vysokomenská č.p. 89,
• pan Fechtner za dolem František, nyní jen ruina.

Řemesla, živnosti a průmysl

Řemesla prováděli v obci v 18.-19. století například //106//:

• hadrník Antonín Procházka 1832,
• hajní Alois Schintler 1818, Antonín Heran 1830, Jan Vidim 1831,
• handlíř Václav Šitanc,
• havíři zvl. od Příbrami a Stříbra, po otevření uhelných dolů,
• kolář Jan Stádník 1830,
• kováři Tobiáš Vokner 1713, pan Tietz a rod Kotmelů,
• kramář Václav Grosman,
• krejčí Josef Knor 1761,
• krupař Vojtěch Kosař 1850,
• obchodník v uhlí Antonín Kindl 1830,
• pekař Václav Elicar 1836,
• řezníci Josef Horlivý 1763 a Jakub Král 1825,
• sekerník Karel Vokurka,
• skláři - řemeslníci „kumštu sklenářského“ pocházející z jižních Čech,
• švec František Doucha,
• tesaři Jan a František Karlíkovi,
• truhláři František Holub, Josef Kapr 1830,
• zámečník Václav Jelínek 1832,
• zedníci Josef Basař, Matěj Novák 1784 a Josef Šarboch 1820.

K roku 1905 se v obci nacházel např. parní mlýn Ant. Ladislava Ryšánka, vodní mlýn Josefa France a vápenné pece //107//.

Za první světové války 1914-1918 působil obci pekař František Zmrzlík a hostince se sály U Trapů, ve Staré //108//.

V roce 1932 eviduje německý Místopisný lexikon Sudety u hesla Otvovice mimo jiné pivovar, 2 mlýny a 3 vápenky //109//. Český Místopisný slovník zaznamenává v roce 1935 v obci činnost lomu a 3 mlýnů //110//.

V období 2. světové války 1939-1945 byla v obci podle otvovických pamětníků //111// zastoupena četná řemesla a živnosti, což dokládá všestrannou obsáhlost jednotlivých činností, určitou konkurenci v rámci obce a jistou míru každodenní soběstačnosti a nezávislosti zdejších obyvatel na svém okolí, ale zároveň zřejmě i obtížnost dosažení výraznějších výdělků malých podnikatelských subjektů a nutnost spojování zemědělské a řemeslné činnosti k zajištění potřebné úrovně obživy.

Řemesla a živnosti:

• Holiči - kadeřníci: Václav Žebro č.p. 133, Jaroslav Kandler, Josef Mára, pan Hofman,
• inseminátor - majitel kance pan Holous,
• kapelník kapely Štreich a učitel hudby Antonín Vízner č.p.14,
• kapelník a učitel hudby František Kopecký, Vystrkov, dechovka a taneční hudba,
• kolář Bohumil Elicar č.p. 15,
• kováři a podkováři: Ladislav Kotmel č.p. 11, Josef Majrich č.p. 57,
• krejčí pan Ciniburk č.p. 209,
• kůžičkáři: Josef Novák č.p.25, Václav Břicháč č.p. 172,
• mandl paní Jíchová,
• mlíkaři: Jaroslav Zábranský, Jaroslav Fantys,
• mlynáři: mlýn Amerikán č.p. 76 , Trachtův mlýn č.p. 7,
• obuvníci: Jaroslav Čermák č.p. 132, pan Bílek č.p. 98,
• obuvník a vycpávání ptáků Bedřich Kandler č.p. 65,
• pánský krejčí a mandl Antonín Karlík č.p. 14,
• pekaři: Alois Krejza č.p. 225, Anna Mostová č.p. 106, Josef Trachta č.p. 7,
• povozník František Elicar,
• řezníci: Otakar Brejník č.p. 26, Josef Danda č.p. 3,
• sedlář Václav Elicar č.p.9,
• strojní střihání koní Josef Hrabě č.p. 138,
• švadleny: Jaroslava Břicháčová č.p. 172, Anna Varhaníková, paní Kandlerová č.p. 65,
• učitel hudby pan Burger č.p. 100,
• umrlčí komora - nad malým hřištěm ve višňovce,
• zahradníci: Josef Pokorný u sklárny, Rudolf Pokorný č.p. 171 Rusavka.

Obchody:

• hokynář František Řehák č.p. 2,
• mandl a krejčí pan Karlík,
• potraviny-konzum Dělnické spotřební družstvo, filiálka Dělnické spotřební, výrobní a úsporné jednoty „Svépomoc“ č.p. 105, založené 1899 v Kralupech nad Vltavou //112//,
• pan Švejda,
• prodejna obuvi firmy BAŤA František Mráz č.p. 111,
• smíšené obchody: Anna Vlachová č.p. 125, Ludmila Nováková č.p. 256, Božena Roulichová č.p. 33, Anna Kandlerová,
• smíšený obchod a galanterie František Zmrzlík č.p. 71,
• smíšený obchod a taxi služba František Žák č.p. 130,
• trafiky pan Zábranský č.p. 93, pan Holous, Josef Novák.

Hospody:

• Kantýna ve sklárně č.p. 120 pan Mareš,
• Na Kopečku č.p. 83 Josef Zábranský,
• Na Staré č.p. 1 Václav Novák,
• U Dandů č.p. 3 paní Stáhlíková,
• U Stáhlíků – paní Stáhlíková,
• U Varhaníků č.p. 16 Josef Varhaník,
• V Kolíně č.p. 85 Božena Patzeltová či Zdenka Paclová.

Mlynářství

Trachtův mlýn, č.p. 7, se nachází na východním okraji centra obce. Jeho založení není známo, ale zřejmě existoval již před třicetiletou válkou, po ní zůstal pustý a ujala se jej vrchnost. V roce 1723 jej koupil od Anny Marie Františky velkoprincezny Toskánské Ferdinand Salomon. K jeho držitelům patřili též od roku 1846 Jan Zajíček, od roku 1878 Josef Richtr, od roku 1895 Josef France //113//. K roku 1905 je připomínán jako vodní mlýn Josefa France, Anny Francové a Antonína France s Girardovou vodní turbínou, první na Zákolanském potoce //114//. Od roku 1909 majiteli Jan Trachta a Marie Trachtová, která nechala v roce 1915 opět postavit vodní kolo a od roku 1921 Josef Trachta, za něhož byla v roce 1929 postavena Francisova turbína //115//. Josef Trachta je uváděn jako majitel mlýna i v průběhu 2. světové války //116//.

Mlýn Amerikán, č.p. 76, se nalézá na západním okraji centra obce. V roce 1877 jej zřídili v místě na ostrůvku Zákolanského potoka majitelé sklárny Karl a Gustav Morawetzovi. Byl poháněn parou a název Amerikán odpovídal jeho postavení v okolí. V roce 1882 jej koupil Josef Linhart a po něm Ant. Ladislav Ryšánek, který zde postavil vodní kolo. 19.1.1905 mlýn vyhořel. 1917 jej koupil Jan Bečička, který zrušil parní pohon a zavedl vodní turbínu. V letech 1926-1929 byl jeho majitelem Karel Novák a po něm Jan Kupka //117//. V průběhu 2. světové války působil v mlýně pan Pospíšil //118//, viz též fotografická příloha.

Hornictví

Těžba černého uhlí v obci a v jejím okolí se uskutečňovala v rámci kladensko-rakovnické pánve, v jejímž severním otvovickém revíru vycházela hlavní sloj, dobyvatelná o mocnosti 3,5m, na povrch v úzkém pásmu mezi Otvovicemi a Minicemi. Pásmo nadložních slojí kounovsko-slánských se táhne od Minic a Zeměch k západu přes Otvovice. Uhelná sloj je uložená v malé hloubce a na mnoha místech dobře přístupná, je ale většinou malé mocnosti, asi do 1m, a nevalné kvality //119//. Uhelná sloj směrem k Zákolanům byla průměrně 6,15m silná, z čehož připadal 4,45m na uhlí a 1,7m na jílové či hlinité břidličné složky s četným výskytem zkamenělin, např. je připomínán nález křídla Ortnopterida //120//.

Uhlí bylo dobýváno v 18. a v 19. století velmi primitivním způsobem. Do svahů otvovického údolí byly raženy chodby ve sloji, která zde vycházela na povrch a nakopané uhlí se vyváželo na kolečkách. Pro usnadnění jeho dopravy byly chodby raženy s mírným stoupáním směrem od jejich ústí. Před ústím štol se uhlí třídilo prohazováním na sítech. Hrubší kusy se používaly v domácnostech na topení a propadlé jemnější zrno si odvážely okolní cihelny na pálení cihel //121//.

Výchozy slojí Kladenské uhelné pánve ležely na panství jednoho majitele: Buštěhradské a Zvoleněveské vrchnosti. Buštěhrad patřil od roku 1632 vévodům Sasko - Lauenburským, kterým r. 1658 připadl koupí též statek Zvoleněves. V 18.století - v době objevování uhlí - vládla tomuto panství Anna Marie Františka Toskánská a po ní Anna Marie Karolina. V roce 1805 postoupil Maxmilián Josef Buštěhrad a Zvoleněves arciknížeti Ferdinandovi a po něm majetek přešel na rakouského císaře Ferdinanda I. Dobrotivého (1793-1875), až se dědicem stal rakouský císař František Josef I. (1830-1916). Od roku 1918 byly statky majetkem Československé republiky. Na panství Zvoleněves se začalo dolovat uhlí v roce 1756, když panský úředník viděl odkrytá uhelná ložiska v Lánech na fürstenberském panství. Podle zprávy vrchního Hosera bylo hledáno uhlí u Otvovic roku 1757. Větší sloj byla nalezena v roce 1761, kdy také začala soustavná těžba. K roku 1763 již existují horní a dolní důlní díla. Jsou doloženy i účty za uhlí z roku 1771. Od roku 1783 se zakládají nové doly, protože poptávka po uhlí stoupala. Uhlí se používalo při výrobě vápna a vozilo se do cihelen, které vznikly kvůli stavbě terezínské pevnosti. Na odvozy uhlí dohlížel komisař Hess //122//.

Těžba uhlí se v Otvovicích rozvinula v letech 1781 až 1784 v souvislosti se stavbou pevnosti Terezín. Uhlí se dopravovalo společně s vápnem z lomů a vápenných pecí z prostoru mezi Otvovicemi a Holubicemi do vltavského přístavu v Lobči a odtud na lodích do Terezína. Intenzivní těžbou v mělkých štolách nebo povrchovou odkrývkou se však uhelné sloje poměrně rychle vyčerpávaly //123//.

Po zrušení vrchnostenského monopolu na uhlí v roce 1789 rychle rostla síť malých i větších hornických podnikatelů //124// a na konci 80.let 18. století začali kutat uhlí na panství Zvoleněves také sedláci z Otvovic //125//.

Přehled vesnických těžařů a těžařstev v Otvovicích:

• Otvovické těžařstvo I.: A.Grossa, W.Karlík, J.Vojtěch, J.Zábranský,
• Otvovické těžařstvo II.: F.Kotmel, J.Neužil, A.Regennermel, T.Rolzel,
• Otvovické těžařstvo III.: J.Housek, J.Mayrich, J.Šiktanc, J.Šubert,
• Otvovické těžařstvo IV.: J.Kindl, J.Salomon, A.Salonomová, J.Šiktanc //126//.

Zpočátku však existovala k uhlí určitá nedůvěra spotřebitelů, kteří se obávali, že jim rozboří kamna, průmyslové podniky ještě neexistovaly a tak jej odebírali pouze okolní kováři. Výjimku představoval odvážlivec nelahozeveský šenkýř a teprve v roce 1800 překonal počáteční strach pozdější kralupský rychtář (1807-1848) Antonín Slabý (8.10.1778-10.2.1853) a dal si zřídit kamna s plotnou na spalování uhlí //127//. Na přelomu 18. a 19. století bylo v otvovickém revíru 94 dolů a štol, mnohé z nich však brzy zanikaly pro málo dobyvatelnou uhelnou sloj, pro její rychlé vyčerpání či z nedostatku finančních zdrojů horních podnikatelů //128//. Období kolem roku 1817 je považováno za druhé vrcholné období rozmachu otvovických dolů //129//.

Na panství Zvoleněves byla za Leopolda II. velkovévody toskánského 1832-1847 a později na soukromém císařském majetku, významným odvětvím hospodářství, kromě zemědělství, též těžba kamenného uhlí u Otvovic //130// Od třicátých let 19. století využívalo otvovické uhlí i cukrovarnictví //131//, např. v roce 1835 objednal v Otvovicích zbraslavský cukrovar 5O strychů (1 strych=77-140 l) uhlí //132//.

V roce 1836 bylo v otvovickém revíru v provozu ještě 60 dolů //133// otevřených u Minic, Zákolan, Blevic, Zeměch a až u Podlešína, Velvar, Nelahozevsi či Lobče //134//.

Rok 1848 byl významným politickým mezníkem českého národa, ale těžbu uhlí podstatně neovlivnil. Význam vrchnostenských dolů se zvyšoval, protože jedině zámožní jedinci byli schopni poskytnout investice pro modernizaci dolů. Ve čtyřicátých letech 19. století získávaly na Slánsku převahu podlešínské a otvovické vrchnostenské doly, které vytlačily většinu drobných těžařů //135//.

V polovině 19. století bylo v otvovické pánvi kolem 60 šachtic //136//. Uhelné doly u Otvovic však zůstávaly v 50. letech 19. století již daleko ve stínu jádra kladenského kamenouhelného revíru //137//.

K roku 1887 se na slánském okresním hejtmanství zmiňuje dolování uhlí u Otvovic Společností státní dráhy a Gustava Moravce //138//.

V roce 1889 byl založen úpadní těžní šachtou Důl Felix, později Jan, k těžbě uhelné sloje o síle 6,5 m, která byla údajně tak kvalitní, že je v roce 1905 zmiňována jako koksovatelná //139//, viz též fotografická příloha.

K roku 1904 se mezi důlními podniky na Slávsku uvádí též firma Gustav Moravec, dobývání uhlí, Votvovice //140//.

V roce 1905 se v obci nacházel důl „Felix“ Josefa Viktorina z Mělníku //141//. Důl byl prodán v roce 1906 panům Fenclovi a Foltýnovi, dozor na něm prováděl pan Mareš z Blevic, který nebyl kvalifikovaný a bral úplatky. Zřejmě neodborným vedením došlo 26.9.1907 ke katastrofě a k zátopě dolu //142//. Šest havířů odříznutých vodou od východu ze šachty se po několika dnech pokusů o vyproštění pod zemí udusilo. Jejich pohřbu se zúčastnilo 50 tisíc lidí //143//. Důl pak přešel do majetku Společnosti kamenouhelného těžařstva Kladenského, která jej však nechala po krátkém čase zatopit. Otevřel jej až majitel sklárny pan Bloch //144//.

K roku 1928 bylo na tomto dole evidováno zařízení: Strojovna, dílny, transformační budova, cechovna, třídička, administrativní budova, vozová a vagónová váha a vlečka, 1 vzdušný elektrovod z dolu Michael, 5 transformátorů, 4 ležaté těžní vrátky poháněné elektřinou, 1 větrník systému Schiele (550 m3/min), 1 spřažený kompresor Wesfalia, 6 elektricky poháněných pump, 1 suchá třídička s kyvadlovým sítem na výkon 30 vagonů denně, transmisní výtah se dvěmi klecemi. Po zastavení těžby r. 1928 bylo zařízení demontováno a odvezeno do Kladna na důl Ronna //145//.

V roce 1932 se v německém Místopisném lexikonu Sudety //146// upozorňuje u hesla Otvovice mimo jiné na těžbu černého uhlí, ale podle zápisu v obecní kronice z roku 1933 byly uhelné doly mimo provoz pro špatnou kvalitu uhlí. Přesto jsou v roce 1935 zmíněny v Místopisném slovníku u této obce uhelné doly //147//. V roce 1938 byla po třiceti letech obnovena těžba uhlí na bývalém dole František de Paula a později i na dole Felix – Jan //148//.

Podle otvovických pamětníků //149// byly v provozu v průběhu 2.světové války 1939-1945 doly František de Paula (pod Cikánkou) a Bohemia (za Havlíčkovou skálou u Minic.

V oblasti Otvovic bylo od 18. do 20. století evidováno jmény cca. 66 důlních děl, z toho 40 přímo v Otvovicích, mezi něž patřily například //150//:

• štola František de Paula, východní část obce při silnici do Minic zmíněná k roku 1905 jako samota, provoz 1800-1951, podle záznamu v obecní kronice z roku 1933 důl de Pauli,
• štola sv. Josefa, východní část obce //151// či již katastr obce Minice //152//, podle obecní kroniky uzavřena v roce 1901,
• jáma Lucie, východní část obce //153// či již katastr obce Minice //154//,
• štola dolu Bohemia, východní část obce mezi Otvovicemi a Minicemi, provoz 1941-1946 //155//, podle nedatovaného Situačního plánu okolí dolů „Bohemia I a III“, měřítko 1.2800, existoval Kladenský uhelný důl „Bohemia III“ Otvovice u Kralup, viz též fotografická příloha,
• štola sv. Gottharda západní část obce //156//, provoz do roku 1910 //157//, podle záznamu v obecní kronice z roku 1933 důl nad Kolínem, říkalo se zde U panských, též Gothard zvaný, podle obecní kroniky Jáma Kothart uzavřena v roce 1900,
• štola Všemoc Boží //158// či Všemohoucnost Boží, západní část obce //159//,
• jáma Emilie-Isabela, provoz 1873-1921 //160//, k roku 1905 je zmínka o využívaných uhelných dolech patřících zdejší sklárně, které jsou otevřené štolou, a větrnou a zároveň vodní jámou, a v nichž se uhlí doluje skromným a primitivním způsobem //161//. Podle zápisu v obecní kronice z roku 1933 byl V Dubodole ve zdejší sklárně důl Isidor-Isabella,
• štola Felix - důl Jan, největší důlní dílo v Otvovicích, západní část obce při silnici z Otvovic do Zákolan, zmíněný k roku 1905 jako samota, provoz 1889- 1965 //162//. Podle zápisu v obecní kronice z roku 1933 se Felix dříve jmenoval Johanschacht,
• štola „Na Janě“, západní část obce, naproti zákolanskému nádraží, na jejíž slabší uhelné sloji se dolovalo mnoho let //163//,
• štola Sv. Wolfganga,data provozu nezjištěna,po roce 1945 uzavřená //164//,
• štola Sv.Václava, západní část obce //165//,
• štola Sv. Prokopa //166//,
• důl Záduška, podle záznamu v obecní kronice z roku 1933 za vsí k Zákolanům, nelze vyloučit jeho totožnost se štolou Na zadušeným na katastru obce Slatina //167//,
• důl Maxmilián Alžběta, zápis v obecní kronice z roku 1927 poukazuje na souvislost mezi rekonstrukcí sklárny provedenou po roce 1887 bavorským Němcem, zetěm Gustava Moravce a uzavřením dolu Maxmilián Alžběta, který patřil ke sklárně.

Sklářství

Dostatek snadno přístupného uhlí umožnil vznik sklárny v Otvovicích. Podle záznamu v obecní kronice z roku 1933 byla otvovická první malá sklárna pouze dřevěná, nad nynější sklárnou v místě Na Brundíku a Na šachtě. Druhá sklárna, zděná, vznikla za lesem Borovičky ve Světci. Tato sklárna patřila německému řádu sester. Stála v místě dnešních rozvalin v polích mezi Otvovicemi a Trněným Újezdem, kde se pálívalo v roce 1781 vápno pro stavbu pevnosti Terezín.

Sklářskou huť nad panským hájem u Trněného Újezdu zřídil v roce 1802 šlechtic z Dobšů a nazval ji Mariin domov. Skládala se z vlastní huti, obydlí sklářských zaměstnanců a z hospody s řeznickým krámem. Hutní dělníci „freikumštu sklenářského“ přišli z jindřichohradecka a vedl je brusičský mistr Nachmüller. Sklárnu vedl Linhart Virt, František Pucler 1807, Aechzner 1809, Jiří Lenk, Josef Bambas 1814, Antonín Bambas 1817 //168//.

V Pamětech babičky Kavalírové //172// popisuje Antonie Kavalírová, roz. Adlerová (1804 Těchobuz-31.3.1879) sklářskou huť Mariin domov - Marije Heim, Marienheim: „To nazvané místo a nebo ta huť Marie hajm byla na pěkný rovině. Bylo tam málo stavení, jen ta huť a jeden velkej dům pod štok a jedno malý stavení, co vostával šmelcíř a šalíři //173//. V tom domně vostával ten pan Bambas a ty všecky pracovníci. Viděli sme tam vocať mněsto Melník a Říp.“

Babička Kavalírová líčí rovněž neutěšené podnikatelské poměry v huti: „Pracovali šest dní a pořád čekali na pana Hrušku, na toho Paktýře. On vostával v Praze. Pracovali 11 dní, on ještě nepřišel. Nemněli lide co jíst, a muselo se přestat pracovat. Žádnej pán tu nebyl, jen ten správec Bambas“.

Autorka popisuje i pracovní poměry ve sklárně: „Tam se pálilo samý uhlí, žádný dříví tam nebylo a nejni posavád. My sme toho smradu s toho uhlí nebyli zvyklý, pořád sme všichní stonali a muj Otec nejvíc, pořád ho túze hlava bolela. Za 14náct dní začali v huti pracovat a dělali samý melnický flašky na víno…Při tom uhlí bylo túze špatný sklo, je samej prach, túze nečistý a pořád zelený… Naposledy to vostalo na nás, že budeme my holky a naše Matky o uhlí na zádech nosit…šly sme dolu z hrozneho kopce k Votvovicum do havírny pro uhlí…Dyž sme už nosily tejden, už nás to omrzelo a zmahalo. Bylo to do hrozneho kopce, že sme s takovou tíží lezly jako po schodech nahoru. A uhlí nám dávali to nejšpatnějšímyslili, že za něj třeba nic nedostanou…Dyž to trvalo už tejden, už vidli, že nejni nic platno, že museji vyhasit. Vo žádnym pánovi nebyl ani pocit. Vyhasili a už nadycky. Votý doby tam nic nepracovali, už to stojí, co zaháleji 45 Roků.“

Další - nynější sklárna byla postavena v roce 1804 majitelem Moravcem v místě Dubodol. Měla 4 pánve a 4 mistry – Němce //169//. Prvním známým sklářem byl Čech Kunder z jindřichohradeckého panství //170//. Od roku 1805 využívala otvovická sklárna místní zdroj uhlí //171//.

Vzhledem k obtížnosti dopravy uhlí z údolí do kopce ke sklárně založil či obnovil v roce 1815 druhý držitel huti dr. Möser sklárnu zv. Dubodol přímo v údolí při uhelných dolech //174//. Antonie Kavalírová zachytila ve svých pamětech i tuto otázku: „Naše štestí bylo, že v tý Votvovský huti pracovali a pracujou dosavát. Jim je lechko pracovat, mají havírnu u samí huti. Uhlí jim vozeji na kolečku až k peci, nepotřebujou k tomu žádný koně.“

Do roku 1828 byla sklářská činnost přenesena do Dubodolské hutě, Mariin domov byl opuštěn a postupně se změnil v nepatrnou zříceninu, viz též fotografická příloha //175//.

Produkce otvovické sklárny v prvních desetiletích, zejména kostěnkové bílé sklo, se těšila znamenité pověsti. Vyráběly se zde rovněž zlacené a pestře malované pohárky a rozmanité luxusní předměty. Po smrti dr. Mösera byla sklárna v roce 1830 pronajata tavíři Hynkovi a 1832 Ignáci Keilovi z Prahy. Za jejich vedení výroba klesala, produkovalo se jen duté sklo, např. v letech 1835-1840 ročně 500 tisíc lahví ročně, zvl. pivní, vinné láhve a lékárnické lahvičky, teploměry, tlakoměry, stříkačky, jehelníčky, růžence či perle //176//. Vyráběly se zde též velké košové demižony //177//. Za nucené správy řídil sklárnu panský šichtmistr Bedřich Hofbauer. Skláři většinou nepodléhali vrchnosti měli dobré výdělky, ale téměř všichni umírali na souchotiny. Okolo roku 1846 koupil sklárnu Emilián Morawetz a znamenitě ji pozvedl //178//. Otvovická sklárna produkovala do roku 1870 duté sklo, pak byla výroba rozšířena na tabulové sklo //179//. Od roku 1878 ji vedl Karl Morawetz //180//. K roku 1887 se v obci uvádí skelné hutě Gustava Moravce //181//, který je zdědil po Karlu Morawetzovi, ale před krachem v důsledku hýřivosti své ženy je předal svému zeti z německého Bavorska, jenž je zmodernizoval //182//.

K roku 1904 se mezi průmyslovými podniky na Slánsku uvádí též továrna na zpracování skla Gustav Moravec, Otvovice //183//. V roce 1905 se v obci nacházela firma skelné hutě „Synové Moravcovi“ s výrobou lahví a s uhelnými doly //184//. Od roku 1905 vlastnili sklárnu Markus a Josef Blochové a po nich JUDr. Leopold Schleisner //185//, viz též fotografická příloha.

Podle zápisu v obecní kronice z roku 1933 zaměstnávala sklárna - firma Moravcovi synové dr. Leopolda Schleisnera z Prahy 272 dělníků a 10 úředníků. Činnosti sklárny v obci si všímá i Místopisný slovník Československé republiky z roku 1935.

Dalším z majitelů sklárny byl Ing. Martínek, po němž převzali správu němečtí okupanti v roce 1940 //186//.

Vápenné lomy a vápenice

Zásoby vápence v bezprostředním okolí obce umožnily jeho lomovou těžbu a pálení ve vápenných pecích //187//. Vápno se pálívalo v místě dnešních rozvalin v polích mezi Otvovicemi a Trněným Újezdem v roce 1781 pro stavbu pevnosti Terezín //188// a pak bylo společně s uhlím dopravováno povozy do vltavského přístavu v Lobči a loďmi po Vltavě //189//. Vápenné pece byly zřízeny na poli otvovického sedláka Kindla //190//. Největší ostrov vápence byl mezi obcí a Holubicemi. K roku 1905 jsou v obci registrovány vápenné pece //191//. Ve 30. letech 20. století náležely pece Janu Poláčkovi, který provozoval živnost k roku 1933 již 38 let. Pece se nalézaly Ve Světci a lomy směřovaly do hlouby 2-6m o síle vápencové vrstvy 1,5 až 2,5m //192//.

Cihelna

O existenci samoty a cihelny firmy Synové Moravcovi je v obci zmínka v roce 1905 //193//. V zápisu obecní kroniky z roku 1933 je určena v prostoru mezi obcí a Zákolanami, s ručním provozem a náležející ke sklárně. Činnost cihelny je evidována ještě v roce 1935 //194//.

Mydlárna

V souvislosti s násilným odtržením československého pohraničí v říjnu 1938 se do obce přistěhovaly rodiny bývalého horníka a živnostníka Josefa Františka Salače (7.11.1886 Dolín u Slaného-7.3.1958 Otvovice) z Hrdlovky u Duchcova, jeho syna Josefa Salače (6.12.1912-11.5.1991) a zetě Miroslava Vaice (29.9.1910 Solopysky-20.8.1987 Kladno) a vybudovaly v letech 1939-1940 v obci v č.p. 2, č.p. 4, č.p. 217, č.p. 219 a č.p. 221 částečně z půjčky pro uprchlíky nový domov a firmu Josef Salač – výroba mýdla, sody a zpracování výrobků technických a chemických značky Josa, viz též fotografická příloha //195//.

Doprava

Silniční doprava

Hlavní dopravní osou obce bylo údolí Zákolanského potoka, další spojnice vedly na jih k Holubicům a na sever v Zeměchům.

V souvislosti s intenzivním rozvojem těžby černého uhlí v obci v 2. polovině 18. století a 1. polovině 19. století, zejména v souvislosti s transportem uhlí a vápna povozy do vltavského přístavu v Lobči v letech 1781 až 1784, byly silnice v celém okolí uváděny o hrozného stavu //196//.

Když v roce 1848 dolující sedláci nechtěli připlácet na opravu silnic, došlo v důsledku dopravy uhlí k úplnému zničení zdejších dopravních cest //197//. Na základě rozhodnutí krajského úřadu v Rakovníce z roku 1839 postavil důlní úřad s obcí otvovickou a minickou silnice z Otvovic k Minicům, Houbicům a částečně i k Zákolanům //198//.

V roce 1882 byla vystavěna silnice z Kovár přes Zákolany a Otvovice do Kralup nad Vltavou //199//.

Ve vlastivědném sborníku Budeč a okolí z roku 1905 je poukazováno na silniční spojení okresní silnicí z Kralup přes Votvovice ke Kladnu a je zmíněna též silnice od Kralup ku Praze.

Cesty v obci opravoval zřejmě první cestář na okrese Jan Čermák 1857 //200//.

Železniční doprava

Skutečné napojení obce na okolní svět však přinesla až výstavba železnice a železniční stanice, doplněné později i železničními vlečkami ke sklárně a dolu Felix- Jan.

Železniční trať Buštěhradské železnice v úseku Staré Kladno-Dubí- Otvovice- Kralupy nad Vltavou představuje nejstarší československou parostrojní uhelnou dráhu. Na základě mohutného rozvoje těžby černého uhlí na Kladensku a potřeby jeho dovozu do Prahy se upustilo od původně zamýšlené přestavby existující koněspřežky z Vejhybky u Kladna do Prahy a zplnomocněnci knížete Fürstenberka přistoupili s těžaři na vybudování nové lokomotivní dráhy z Buštěhradska do Kralup nad Vltavou. 21.11.1852 obdržel kníže Fürstenberk předběžné povolení k utvoření akciové společnosti a k výstavbě parostrojní dráhy //201//.

Buštěhradská železniční společnost" byla definitivně schválena 21.10.1855 a 20.11.1855 získala koncesi pro stavbu uhelné tratě. V březnu 1854 oznámila zahájení stavby dvoukolejné tratě o rozchodu 1435 mm z Kladna do Kralup nad Vltavou, kde se měla připojit na Státní dráhu a vlastní vlečkou dosáhnout vltavského břehu. Ve výběrovém řízení na stavbu zvítězili bratři Kleinové, kteří se zavázali, že trať postaví do roka a pustili se velmi rázně do díla. Na trase budoucí tratě pracovalo více než 2000 lidí //202//.

První jízda v úseku Staré Kladno-Dubí se konala 11. září 1855. Na úseku Dubí-Otvovice-Kralupy v délce 18 km se začalo přepravovat uhlí jako na prozatímní uhelné dráze 16.11.1855. Definitivní nákladní doprava byla zahájena 23.2.1856. K pravidelné přepravě osob došlo až 30. 7.1856 //203//.

Teprve Buštěhradská dráha přinesla do Dolního Povltaví obchodní a průmyslový ruch //204//. Po výstavbě trati z Kralup do Kladna vzrostl prý dokonce význam Státní dráhy z Brna do Prahy a Podmokel pro oblast severních a východních Čech //205//.

Podle zápisu v obecní kronice z roku 1933 byl přednostou železniční stanice Otvovice Stanislav Sotz.

Pro zabezpečování jízdy vlaků Buštěhradské dráhy byl postaven na Otvovické skále strážní domek u něhož byl vysoký sloup, na němž byla vytahováním koše s hořícím uhlím dáváno znamení o volné trati //206//. Strážní domek představoval jeden z mnoha obdobných děl podél celé trati a byl obýván ještě v roce 1945 //207//, viz též fotografická příloha.

Mgr. Miroslav Landa